1977 – 2017 ČTYŘICET LET FOTOKLUBU

Část třetí

 

V následujících letech se naše zábava s fotografií nesla v duchu klubových soutěží, společných výletů s fotografováním, víkendových soustředění v rekreačních zařízeních v Drhlenách a Kryštofově Údolí. Postupně mezi nás přišli další fotoamatéři a bylo nás kolem deseti členů. Přišel Helmut Guschl, tramvaják Jiří Matějka, úředník Pavel Stejskal a odešel zakládající člen Pepa Kropík.

S první výstavou přišla nabídka na kontakt  s fotografy z východoněmeckého Nordhausenu. Impulsem byl zápis v návštěvní knize výstavy. Pozvali nás na další rok k sobě do Německa. Následně jsme si návštěvy vyměňovali každý rok na střídačku. V sudý rok u nás, příští rok v Německu. Pokaždé jsme prožívali nádherné chvíle při poznávání okolí Nordhausenu a dvoudenním sbližování obou národů, do hluboké noci se táhnoucí diskuze kolem fotek, to vše u dobrého jídla a pití. Neuměli jsme německy, naštěstí byl mezi námi Helmut Guschl, ten jak jeho jméno napovídá „šprechtil“ jako když bičem mrská. Byl z toho překládání po dvou dnech naší návštěvy v Německu a Němců u nás,  pokaždé  úplně vyřízený. Sledovali jsme jejich fotografickou tvorbu a stali se pozorovateli zrodu dnes ve světě uznávaného fotografa módy Olafa Martense. Druhý člověk, který vynikal nad průměr fotoklubu, byla fotografka Sabine Vogler s nenapodobitelným rukopisem ženské jemnosti. Ta zůstala dodnes fotografkou ze záliby stejně jako ostatní.  Mnozí, stejně jako u nás, fotoklubem jen “proběhli“ a pouze někteří po sobě zanechali stopu.

Fotografická tvorba našich přátel z NDR se nesla v duchu prostých motivů přírody, architektury, portrétů, fotografických technik a reportážních fotografií. Po pravdě řečeno, přestože jsme byli z jejich fotek na rozpacích, pokaždé se ale našel někdo, kdo příjemně překvapil. Němečtí kolegové se velmi snažili především o technicky kvalitní fotografii a v tom byli dobří. My jsme ale byli vždy zvědaví, co vytvořila především Sabina Vogler. Talentovaný O.Martens brzy fotoklub opustil a vydal se na profesionální dráhu. K jeho cti je třeba říct, že se vždy ve svých fotografických publikacích ke svému rodnému fotoklubu v Nordhausenu a přátelství k nám, hrdě hlásil. V roce 1984 jsme Olafovi uspořádali autorskou výstavu v Kulturním středisku na libereckém vlakovém nádraží.

Návštěvy v NDR měly pro nás jistou výhodu. U nás za socializmu chyběly například kvalitní citlivé filmy. Jejich ORWO 27DIN(400ASA) používali i filmaři na Barandově. To byl materiál lepší než Foma, ale horší než drahé negativy ze Západu. Tak jsme si v NDR „orwíčka“ pokaždé nakoupili. Stejná situace byla v dostupnosti fotografické techniky. Oni byli samozřejmě vždy lépe vybavení a my si někdy připadali jako fotografové druhé kategorie. Tento hendikep jsme vyvažovali naší tvorbou, která byla podle nás přeci jen poněkud jiná ve smyslu zpracovávaných témat i výtvarnou kvalitou a ze strany většiny německých kolegů jsme pokaždé sklidili uznání.

Po dílčích úspěších na libereckém fotografickém kolbišti, jsme dospěli k účasti na AMFO 81 a 82. Následovaly již zapomenuté výstavy v Chrastavě a Frýdlantu v Čechách, celý soubor první členské výstavy byl vystaven v České Skalici a Dolnom Kubíne na Slovensku v roce 1982, ve velkoprodejně Drogerie v Jihlavě byly vystaveny fotografie Jana Zinka a P.Šimra. A od 17.července do 18.srpna proběhla v Kulturním středisku na nádraží ČSD v Liberci naše druhá členská výstava, prodloužená do 28.8.1982.

V průběhu prvních pěti let existence fotoklubu jsme se snažili dávat našim fotografiím obrazovou kulturu. Navštěvovali výstavy a odebírali měsíčník Československá fotografie a čtvrtletník  Foto Revue, jediné běžně dostupné zdroje informací o fotografii. Ovšem, když soudruzi slavili výročí VŘSR, pak zejména velkoformátová Foto Revue se nesla v duchu bolševické revoluce. A tak to bylo v těch letech často, byla to úlitba „bohům“, stávalo se, že ani tak nedali komunističtí ideologové redaktorům těchto časopisům pokoj.

Fotografie ilustrující naše začátky, mají jednu objektivní vadu. A sice  nejsou a ani nemohou být zdaleka všechny a od všech bývalých členů. Nepodařilo se mi, i když jsem o to velmi stál, založit archiv fotografií fotoklubu ačkoliv jsem tušil, že je snad v budoucnu budu potřebovat.

Kategorie: Nezařazeno Štítky:

1977 – 2017 ČTYŘICET LET FOTOKLUBU

Část druhá

K vyhodnocení první soutěže jsme si pozvali bývalé členy Fomaklubu Josefa Svobodu, Jiřího Preislera a Karla Pluhaře. Mimochodem, ti tam se nepohodli s jeho vedením, nelíbil se jim vznik skupiny 7F jakožto protěžované elity. Dnes si už nikdo ani nevzpomene, ale tahle událost je spojená se začátkem našeho fotoklubu. Sám jsem se poté seznámil i s fotografy ze skupiny 7F, od nich se intenzivně učil, protože o fotografii věděli mnoho a byli opravdu dobří. O nabyté vědomosti jsem se dělil s kolegy. To se psal rok 1979, já se dokonce stal na nějaký čas členem Fomaklubu. Někdy koncem roku 1979 nás dokonce Fomaklub vyzval k účasti na jejich výstavě v děčínském muzeu. Byli jsme tak nažhavení,  že jsme se do Děčína jeli  na výstavu podívat. Pro pořádek musím uvést, že jsem ve Fomaklubu strávil něco kolem jednoho roku. Na dvou židlích se sedět nedalo a tak jsem odešel. Na jednu stranu poučený o struktuře a chodu takového spolku a na druhou stranu zklamaný z jednání některých jeho členů. Byl jsem totiž náhodným svědkem manipulace s hlasy při hodnocení fotografií tak zvaného Mapového okruhu.

Rok 1980 byl pro náš spolek přelomový. Poprvé jsme s našimi fotografiemi vstoupili do „chrámu“ liberecké fotografie, Malé výstavní síně a na výzvu R. Karpaše D.Sobotkové z pořádajícího Okresního kulturního střediska v Liberci se zůčastnili okresního kola celostátní fotografické soutěže AMFO, dokonce jako objev na liberecké fotoamatérské scéně. Na impuls obou metodiků jsme se snažili odlišit od fotografů z Fomaklubu a hledali vlastní cestu. V té době se k nám přidal další řidič autobusů Vladimír Hubal, který fotografoval bakelitovým fotopřístrojem Smena pro děti, ale zvětšeniny vyráběl na tehdy špičkovém zvětšovacím přístroji Magnifax 3.

Do fáze, uspořádat první výstavu jsme dospěli v roce 1980. Ta se konala v tehdejším Kulturním středisku na nádraží ČSD v Liberci, které bylo na vystavování fotografií zařízené. Byl to bohulibý pozůstatek po výstavní aktivitě Fomaklubu, kteří tady vystavovali několik let před otevřením Malé výstavní síně na Šaldově náměstí. Nutno dodat, že tento výstavní prostor využívali také další výtvarníci a organizace a mezi Liberečany byl celkem dobře zavedený. Umístění uprostřed vlakového nádraží mělo velkou výhodu, neboť středisko sloužilo jako čekárna pro cestující a tak se sem uchylovalo velké množství cestujících. Trávili tady čas při čekání na další spoje a zároveň si prohlédli výstavu.

Výstavní soubor jsme dali dohromady v sedmi lidech: Jiří Holeček, Vladimír Hubal, Vojtěch Maté, Josef Kropík, Petr Šimr, Karel Šmíd a Jan Zinek. A protože jsme ještě neměli patřičné sebevědomí, pozvali jsme Ivana Jechu z Fomaklubu s jeho romantizujícími fotografiemi židovského hřbitova v Praze, jako hosta. Výstavu doprovodily dva novinové články v okresním Vpředu a krajském Průboji s fotografiemi a pochvalným textem, který jsme si sami napsali!

 

Kategorie: Fotoklub Štítky:

1977 – 2017 ČTYŘICET LET FOTOKLUBU

Část první

V letošním roce jsme se v tichosti dožili neuvěřitelného jubilea, čtyřicátého výročí od založení našeho fotoklubu. Máte-li zájem a dostatek času, přečtěte si, jak to všechno vzniklo a běželo po prvních pět roků.

Byli jsme tři kolegové, řidiči autobusů Dopravního podniku města Liberec. Scházeli jsme se doma v obývácích a debatovali o fotografování. V rukách kinofilmové fotopřístroje Zenit-E, PETRI a Praktica a říkali si ZETRICON, bez zkušeností a vize do budoucnosti jsme po krátkém čase, pod záštitou tehdejšího Revolučního odborového hnutí v DPML založili fotografický spolek. Dozvěděli jsme se, že v minulosti fotokroužek v podniku již existoval a dokonce po něm zůstala vybavená fotokomora. Brzy jsme byli čtyři,  Karel Šmíd, Josef Kropík a Petr Šimr, dalším členem fotokroužku se stal tramvaják Jiří Holeček. To se událo v roce 1977, podle dochovaných dokumentů a vzpomínek v druhé polovině roku, s uzávěrkou první interní soutěže. Sepsali jsme s odbory smlouvu o materiální a finanční podpoře a fotokroužek se pomalu rozjížděl.

Mimo našich bytů jsme se začali scházet pravidelně každý druhý pátek v zasedačce DPML. Pro všechny případné zájemce o fotografování ve firmě jsme vyhlásili první soutěž na téma „Městská hromadná doprava a lidé kolem ní“ a po čase „Naše město tvým objektivem“ a „Zima“. K naší lítosti se do těchto soutěží, i přes dostatečnou propagaci přihlásili pouze členové fotokroužku.

Povzbudilo nás ale, když se k nám po čase přidali další fotoamatéři z DPML i zvenčí. Na schůzkách jsme vymýšleli a plánovali naši další činnost. V dalším roce jsme dostali k dispozici výstavní skříňku na frekventovaném místě pod přístřeškem  autobusového nádraží ve Fügnerově ulici. Tady mohli lidé vidět naši průběžnou fotografickou tvorbu. A tady nás také později objevili metodici Okresního kulturního střediska Roman Karpaš a Dana Sobotková.

Kategorie: Fotoklub, Příběhy Štítky:

Petr Šimr ve Cvikově

Petr Šimr ve Cvikově

Výstavní sezona síně při cvikovském Informačním středisku se letos nesla ve znamení libereckých fotografů. Kromě klubu 7.65 zde vystavovali již dva členové klubu Obskura. Třetím členem Obscury je aktuálně vystavující Petr Šimr, který je současně předsedou klubu. V závěru roku pak bude ve Cvikově vystavovat liberecké sdružení Fotošálek. Fotografové sdružení ve jmenovaných spolcích se shodují v jednom. Liberec, ač se tváří jako metropole Severu, nemá tak důstojné výstavní prostory pro regionální autory, jako Cvikov. Velmi závidíme.

Petr Šimr je poměrně čerstvý sedmdesátník. Vystudoval Institut výtvarné fotografie v Olomouci, živil se řadu let jako fotograf Libereckého deníku. Kromě profesní tvorby se věnoval a věnuje i volné tvorbě. Mimo jiné jako člen libereckého klubu Obscura, který před čtyřiceti lety zakládal. A který současně vede.

Cvikovskou výstavu Petr Šimr nazval Pachuť a vůně žití. Tvoří ji dva soubory, které jsou sice námětově odlišné, ale dobře spoluodráží naši současnost.

V roce 2009 byl Petr vyslán, aby jako žurnalista dokumentoval konec novoborského Crystalexu. V den, kdy zaměstnanci dostávali hromadně výpovědi se mezi nimi pohyboval fotograf a zaznamenával dění, náladu. Z Petrových fotografií hledí tváře plné otázek. Proč, proboha? Co se mnou bude? Kde seženu peníze na nájem?

Tragédií je novinářská fotografie v posledních letech plná. Ostatně náměty nabízí současný svět plnými hrstmi. Civilní, nejlépe dětské, oběti válečných konfliktů, živelných katastrof či migrační krize na nás hledí ze stránek a obálek novin a časopisů dnes a denně a zvyšují prodejnost. Konzument médií je jimi natolik zahrnován, že je přestává vnímat. O to cennější je, když se v množině fotožurnalistů najde člověk, který dokáže dát tragédii lidský rozměr. Výpověď Petra Šimra o zániku Crystalexu je takovým souborem plným empatie a lidství.

Druhý soubor, tedy ona Vůně z titulu výstavy, je reportáž ze Slavností piva ve Svijanském Újezdě.Je na jednom každém, jak tyto slavnosti vidí. Zajisté jde o import, na který můžeme mít rozdílný názor. Nevím, zda to bylo Šimrovým úmyslem, ale na mne soubor působí jako memento. Jako zvolání : Kam jsme se to dostali?

Na první pohled soubor působí jako pouhá reklama na produkci jednoho pivovaru. Na většině snímků je nejméně jeden kelímek zlatavého moku s čitelným logem firmy, která ho vyprodukovala. Ovšem, a doufám, že se nemýlím, již na druhý pohled dojde vnímavému divákovi, že je to výpověď o tom, jak se necháme manipulovat reklamou. Jak si necháme místo kultury podsouvat prázdné podniky, jejichž účelem je pouze vytočit co nejvíc hektolitrů piva a přesvědčit konzumenty, že po mém pivu je kocovina příjemnější. A tak se na Šimrových fotografiích odvíjí příběh, který kráčí od rozesmátých tváří, pokračuje tanečními výjevy, kde v davu netančí páry, ale jedinci s kelímkem v ruce, až po opilce tristně ležícího v alkoholické anestezii na stole.

Petr Šimr nemá rád bulvár a násilí ve fotografii. Pracuje-li v jednom či druhém souboru s lidskou tragédií, smutkem, beznadějí a bezmocí, pak v míře, která nepřekračuje hranici vkusu. A právě znalost téhle hranice odlišuje člověka s aparátem a Fotografa.

Ivan Brabec – Jezevcovy stránky

Kategorie: Výstavy Štítky:

Výstava fotografií Jiřího Fejfara – Cvikov

Ve cvikovském kulturním centru Sever právě probíhá výstava fotografií Jiřího Fejfara – Londýn a tak dále.., nebo také Street scent. Fotografie zachycují běžný pouliční život v New Yorku a také v Londýně. Vernisáž se uskutečnila v pátek 19.5.2017, hudbou provázel skvělý hudebník Roman Piroch ze známé hudební skupiny Vltavín. Krátké úvodní slovo pronesl známý liberecký fotograf Petr Šimr.

Výstava potrvá do soboty 10.června 2017.

 

Kategorie: Výstavy Štítky:

Výstava fotografií Petra Šimra

 

Petr Šimr vystavil ve vestibulu Krajského úřadu v Liberci soubor fotografií pořízených výhradně v Liberci. Sedmdesát fotografií zároveň symbolizuje jeho výročí narození.

 

 

Kategorie: Výstavy Štítky:

Rok Obscury ve Cvikově

Kategorie: Výstavy Štítky:

Liberec, moje adresa – fotografie Petr Šimr

LIBEREC, MOJE ADRESA

Když jsme vymýšleli téma pro další společný projekt a výstavní soubor, logicky nás napadlo fotografování našeho města, Liberce. Sami jsme se postavili před problém proč a jak. Proč je celkem snadné si zodpovědět, protože tam žijeme. Horší byla otázka jak, neboť už na první pohled to je téma nabízející téměř nekonečné možnosti.

Nechtěli jsme do svých fotografií zahrnout obecně známá místa a stavby, pokládali jsme to za zjednodušující. Chtěli jsme zachytit místa méně známá, navštěvovaná většinou místními lidmi a části města, kudy se každý z nás pohybuje pravidelně i místa, jež lákají svojí autenticitou. Do úhlu zájmu se tak dostalo mimo jiné samozřejmě centrum města, kterému se nešlo vyhnout a okolí bydliště jednotlivých účastníků projektu.

Bohužel, nebo možná bohudík se pro výsledný výstavní soubor staly limitující dvě okolnosti. Za prvé to bylo časově omezené období, zhruba jeden rok, či spíše deset měsíců, které jsme měli na fotografování. Za druhé malý počet fotografujících. Do života některých z nás zasáhly objektivní podmínky, které značně omezily nebo dokonce zamezily projektu se zúčastnit.

Na výsledku se to projevilo v menší pestrosti výběru fotografovaných lokalit, osobitosti ztvárnění a počtu fotografií. V období blížící se výstavy houstla aktivita fotografů a četnost setkávání se nad fotografiemi. Po počáteční nejistotě o kvalitě souboru pomalu přicházelo určité zklidnění a nabyli jsme jistotu, že se podaří sestavit slušnou kolekci fotografií, která bude odpovídat záměru.

Výstavní soubor je tak sestaven z prací pěti fotografů. Každý z nás se snažil podat vlastní svědectví o místě, kde žije, bez zbytečné glorioly a šokujících obrazových a technických efektů, jak jsou často vidět na sociálních sítích a jinde na internetu.

Je pravda, že baletky v kostýmech v ulicích Liberce jen tak nepotkáte. Pózují ale na místech, která jsou Liberečanům a snad i návštěvníkům města známá, kudy většinou zatížení denními starostmi procházejí automaticky a nevěnují jim pozornost. Na fotografiích ostatních autorů pulzuje každodenní život, který vnímáme tu více, tu méně, nebo míjíme věci, na které se fotografující člověk dokáže podívat jiným úhlem pohledu.

Nevím, k čemu tyhle fotografie jsou, popřípadě by mohly být. Tuhle otázku si kladu pokaždé, když dokončím/e nějaké fotografické dílo. Nejsem si jistý, zda mají nějakou dokumentární, sociologickou či výtvarnou hodnotu. Pro takový účel byly vytvořeny za velmi krátkou dobu, kdy ani jeden celý rok nestačí. Tak doufáme, že poslouží alespoň k obohacení vnímavého návštěvníka této expozice. Publicita to je snad dostatečná, možná fotografie najdou své diváky i na internetových stránkách fotoklubu.

Petr Šimr, fotoklub OBSCURA Liberec

 

 Liberec, moje adresa – fotografie Petr Šimr

 

 

 

 

Kategorie: Výstavy Štítky:

Liberec, moje adresa – fotografie Petr Štosek

Kategorie: Fotografie, Výstavy Štítky:

Liberec, moje adresa – fotografie Eva Vícová

Kategorie: Fotografie Štítky: